Jdi na obsah Jdi na menu

SKAUTI V LODĚNICI

9. 3. 2016

Nazdar Luboši.

Nejprve k Tvému minulému dopisu. Chceš ode mne napsat něco, jak to bylo v loděnici za mých časů. Luboši, já vstoupil do loděnice jako dorostenec v 41 roce a to z důvodu, že náš skautský oddíl Němci rozpustili a my se chystali na putovní tábor na kolech kolem Čech. Protože nás bylo asi 6 kluků, tak abychom nebyli nápadní, přihlásili jsme se do KČT jako dorost. Kdyby Němci měli nějakou pochybnost a zastavili nás, abychom se mohli prokázat, že jsme někde organisovaní. My tehdy jen čekali na legitimace, kterými můžeme prokázat členství. To mi bylo 15 let. Přihlašovali jsme se ve Spálené ulici kde tehdy byla kancelář. Ani jsme nevěděli kde je loděnice, protože to bylo daleko.

Na jaře v 42 roce (nejsem si jistý zda to nebylo to v 43 roce) jsem vyzval svého kamaráda z oddílu Jerryho, že bychom se tam měli jít podívat, protože činnost oddílu se omezovala jen na občasné výlety a my chtěli něco zkusit jako vodáci! Také se nepamatuji, který měsíc jsme tam přišli, ale lodě byly vytažené na sucho a byly uložené za boxama, asi 3 pramičky. Na první schůze nás vedoucí Bartoš vzal k lodím a s ostatními dorostenci jsme je prohlíželi, jakou budou potřebovat opravu. Na to se moc dobře pamatuji.

Od této chvíle jsme na schůzky jednou týdně chodili pravidelně. Nevím jaký byl přesný stav dorostenců, ale bylo nás asi 10 až 15 v tom okamžiku, kdy jsme tam poprvé přišli. Myslím si že to bylo jaro 43, kdy to vzalo veliký zlom. Moravec, ministr protektorátní vlády založil Kuratorium pro výchovu mládeže a bylo pro každého povinné se někde v jakémkoli klubu, nebo organisaci mládeže se přihlásit a tam chodit na schůzky a podrobit se jeho převýchovným metodám, aby se z nás stali dobří Němčouři.

Podařilo se mi zbytky našeho skautského přemluvit, abychom vytvořili samostatnou jednotku v klubu a tak i zbytek se přihlásit a chodit tam na schůzky.

---------------------------

Byl to rok 43, který znamenal veliký přelom. Vzpomínám si, že na schůzkách dorostu KČT, které vedl Bartoš se o tom mluvilo. Pomalu ale asi za měsíc se členstvo dorostu rozrostlo z několika členů a několik stovek.

Protože už ze začátku tam byli skauti z různých oddílů členy,  začlo se mluvit o rozdělení dnů, abychom se všichni vystřídali. Dny byly rozděleny tak, že každý oddíl, který byl zastoupený v dorostu, dostal jeden den. Taky Bartoš už na to nestačil a převzal vedení dorostu KČT br. Bora z 10. oddílu.

Z oddílu, které tam byly zastoupeny, pamatuji zejména 22. oddíl, později středisko Šipka vedené Dr. Skálou. Byli tam chlapci z Foglarova 2. oddílu jako Jiří  Haškovec, vodní 13. zastoupená br. Sedláčkem, 10. oddíl zastoupený Borou, 3. vodní oddíl a náš 16. oddíl, možná že ještě jiné oddíly, ale už paměť neslouží.

Každý oddíl si vybral jeden den, kdy byly povinné schůzky. Naše šestnáctka byla špatně zastoupena nějakým vedoucím. Už začal tam chodit také Jirka Šídlo - Datel, na nás zbyl pátek. Protože jsme postrádali vůdce, tak nám byl přidělen Dlouhán z 22. oddílu, který pomalu předával povinnosti a zodpovědnost nám spolu s Datlem.

Vzpomínám, že toto se muselo dít nějak v zimním období 43 roku, protože já měl dost času objednat pramičku u Chroustů v loděnici pro náš oddíl s kterou jsme pořádali první výlet – koníčkovali jsme ze Štěchovic Svatojanské proudy až na Kamýk. Byl to jeden ze svátků, Velikonoce nebo, a to je pravděpodobnější, že to bylo o Svatodušních svátcích.

Výlet byl zajímavý tím, že součastně s námi na klubových pramicích vyjeli starší členové, tehdy už dorostenci KČT, kde byli zastoupeny vodácké oddíly se zkušenostmi. Kdežto já kdo vedl tento podnik jsem v životě nejel na pramičce, kromě malé vyjížďky v loděnici. Loď jsem ve Štěchovicích snažil se co nejlépe připravit a vybavit. Pořídil jsem na ní lodní stožár a protože ze stanového dílce jsme udělali plachtu, takže jsme mohli plachtit. Šňůru na koníčkování jsme měli uvázanou na stožáru, takže naše šňůra šla nad skálama, ne jako když je uvázaná za bort lodi, zachytává o kameny a skály. Koníčkování šlo velice hladce, bez překážek a zdržování. To se koníčkovalo ještě po pravém břehu Vltavy ze Štěchovic, než to bylo uzavřené kvůli vojenskému cvičišti, co tam Němci udělali.

Proč na to vzpomínám, protože bez zkušeností jsme to zvládli naprosto dokonale a stínovali nás zkušení členové našeho dorostu, kteří vždy přišli velice pozdě na místo a ráno jim dlouho trvalo než se vypravili. Byli většinou unavení, umáčení a nikdy nebyli na místě před půlnocí.

Do prázdnin toho roku se podařilo naší šestnáctce ustavit jakési vedení a protože byla loď, začal se připravovat letní tábor, první na vodě. Nemohli jsme jinak, museli jsme za každou cenu na vodu. Při vyjednávaní o přepravu lodě do Budějovic jsme byli neúspěšní a jako důvod  nám dávali, že jsme ve válce. Proto jsem hned začal přemýšlet o alternativní dopravě, nechal jsem zase u koláře ve Štěchovicích udělat podvozek pod pramičku.

Ano, tlačili jsme pěšky loď posazenou na podvozek až do Budějovic. Tohoto tábora se zúčastnilo 5 chlapců a to Jiří Šídlo-Datel, Pepík Průcha, Vašek Široký, já a Pepík Průcha.

Ve schůzkách se na podzim pokračovalo a podařilo se nám dostat do vedení Kuratoria jako oblastního vedoucího br. Beneše, z 22. oddílu.  Byl hlavním velitelem nad všemi skupinami dorostu KČT, kde vlastně pracovali pod touto střechou všechny ostatní skautské oddíly. My jsme dostali jeho prostřednictvím povolení k převozu lyží, takže o vánocích jsme jeli do Kunvaldu na lyže, které už jsme si mohli přivést z Kunvaldu, kdo si je tam schoval a Ti co jeli poprvé, si je mohli vzít sebou. Dále jsme to využili tak, že v přípravě na letní tábor 44 jsme dostali povolení k nákupu nádobí, protože ten tábor už byl početnější asi 20 dětí. Dostali jsme přes něj povolení na železo, abychom si mohli postavit pramičku. Tak jsme to využívali, kdy nikdo si nemohl koupit plechový hrnec. Co se s ním stalo – vůbec po osvobození jsem se nedověděl.

Po prázdninách v roce 43 se už stav natolik ustálil, že jsme si s Datlem skupinu v pátek rozdělili na dva oddíly, aby se to lépe zvládlo. O této době a činnosti se lépe dozvíte z oddílového časopisu KASTU /přesmyčka SKAUT, ví někdo kde svázaný skočil, nebo má někdo jednotlivé výtisky?/, který jsme v tomto čase měsíčně vydávali.

Zatím všechny naše vodácké výlety byly velice úspěšné a tak nějak u nás vyrostla velká sebedůvěra. To se nám stalo na jaře v 44 roce osudné. Připravili jsme výlet na weekend na řeku Sázavu na 6ti pramičkách. Ovšem počet účastníků byl větší než 7 na loď, takže to byla první chyba. Druhá, že nikdo z nás nikdy Sázavu nejel a nevěděli jsme, jak je koryto řeky vybrané a uzpůsobené k plavbě. Za další, byl jarní vysoký stav řeky a některé z dětí byli neplavci.

To všechno nahrávalo ke katastrofě a dnes si myslím, že jsme strašně rádi, že nedošlo k žádné tragédii a vše, relativně dopadlo dobře, ač polovina účastníků ztratila všechno, co neměli na sobě.

To byl důvod, kdy se naše oddíly rozdělily na pěší a vodní. Datel tehdy prohlásil, že už na vodu nikdy nepůjde, tak na mém oddílu zůstala starost o dopravu lodí ze Sázavy (Kamenný Přívoz) do Prahy.

V té době se dokončila stavba loděnice, její přestěhování a zbyla jen úprava hřiště. V prostorách dnešních hřišť byly vysoké až přes metr naplaveniny, které se musely vykopat a rozvést po celé ploše hřišť rovnoměrně, aby se mohla vybudovat běžecká dráha a ostatní hřiště na jejich místě. Hlavním organisátorem této práce byl Vráťa Teklý spolu s Emilem Láškem. Ti vlastně celou práci řídili, vyměřovali a přidělovali. Protože dospělé členstvo už bylo asi unavené z nekonečné práce v loděnici. Tak využili toho návalu dorostu do loděnice a zaměstnali všechny oddíly na této práci.

 

Luboš Jednorožec, Kalifornie