Jdi na obsah Jdi na menu

JAK U NÁS ZAČAL AUTOKEMPING

26. 6. 2016

Pokud něco zcela zásadně ovlivnilo běh života v naší TJ, pak to byl vznik a provozování autokempu. Měli jsme za komančů v Praze monopol, peníze přijížděly samy. Bez reklamy, bez marketingu. Nebyl problém vydělat na tehdejší dobu závratné sumy i při platbě 3,- Kčs/noc. Jediná potíž byla je utratit a co nejméně odevzdávat "výš" na ČSTV. Kemp nám vydělal na novou loděnici, rekonstrukci chalupy na Valšovkách i na bohatýrsky dotované zájezdy na vodu a to i do KS (kapitalistické státy).

Peníze, tak jak to umí jen ony, formovaly a deformovaly i vztahy ke společnému majetku i mezi oddíly.

Peníze jsou fuč, nevraživost mnohdy přetrvává.

 

Na samém začátku stál Ing. Stanislav Bouček a on sám začátky popsat takto:    

 

                        ( Sláva Bouček 1985)

Až Vám někdo bude povídat, že byl zakladatelem  autokempinku  v TJ  KOTVA, tak se vytahuje. Autokemping  totiž u nás vznikl v době, kdy samotný pojem „ autokempink “ byl ještě neznámý. Až se budete pídit po tom, kdo za to může, že tu camp vznikl, odpusťte mu, protože za to skutečně nemůže, nevěděl co z toho pojde a už není mezi námi.

Jak to tedy vlastně začalo úplně od začátku.

Asi v roce 1956 si přečetl jeden náš člen v nějakém cizím časopise, že život v cirkusácké maringotce není tak nepohodlný. Ten člověk měl malou holčičku, neměl chatu, té holčičce chtěl dopřát pobyt venku, a tak na Albertově takovou maringotku se spoustou udělátek postavil. Pak měl zase problémy s tím, kam ji postavit, protože snad tehdy ještě auto neměl, nebo auto tu maringotku neutáhlo a převážel ji traktorem. Část léta ta maringotka stála na  Živohošti ale po většinu roku vypomohli kamarádi z loděnice a dali mu stanoviště na trávníku pod loděnicí. Ten člen, o kterém je řeč, byl Jarda Štěpánek.

prives-dr.-sanderse-a-maringotka-jary-stepanka.jpg  maringotka Štěpánků a přívěs dr. Saunderse

Jednou v srpnu roku 1959 projížděl na silnici na protější straně Vltavy automobil, který měl připojenou podobnou maringotku, vlastně to byl už skoro dnešní obytný přívěs a hledal tábořiště. Když viděl Járův výrobek, zajásal, řekl si. „Hele naši !“ po prvním mostě přejel na druhý břeh a přijel k nám. Představil se jako pan Saunders, australský spisovatel a cestovatel a v autě měl manželku a dva kluky. Požádal o dovolení používat toho zařízení, které tělo žádá a potřebuje a vody. Měli jsme pochopení, vždyť byl vlastně trochu fešáčtější táborník.

dr.sanders.jpg dr. Sanders

Brzy jsme se s ním spřátelili. Zajímal se o Prahu, její architekturu, historii, naši hudbu, obdivoval krásy naší země. Mluvil anglicky, ale také francouzsky a německy a rozuměl i mezinárodní gymnastice, kterou někteří z nás předváděli významy, které ze slovníků nošených v hlavách vypadávaly, nebo tam vůbec nikdy nebyly. Doporučovali jsme denně další a další návštěvy, prohlídky a pan Saunders to opravdu z větší části absolvoval. Jeho klukům jsme tu a tam půjčili i loď, nebo je svezli po laguně. Obdivovali jsme účelnost jeho obytného přívěsu, zkoumali jsme, co by se jak udělalo.

Pan Saunders se u nás chtěl původně zdržet asi dva až tři týdny ale nakonec pobyl asi dva měsíce. Odjel po „ Klubáku“, kterého se zúčastnili jeho dva kluci na půjčeném debl – kajaku, ve zvlášť vepsané „ australské kategorii“. Při loučení mi předal hezký dopis ( kde asi je?) a pro naši pokladnu stokorunu ( tu jsem odevzdal), která byla počinkem v tržbách autokempinku.

Po odjezdu se pan Sanders ozval ještě jednou. Na jaře roku 1960 přišla od něho do loděnice dvě čísla mezinárodního časopisu „ Modern Motor “,kde s nadšením popsal svůj pobyt v loděnici. Popsal příjezd do loděnice a přidal i fotografie. Od doby, kdy mně prošel ten článek rukama na výborové schůzi loděnici, jsem ho už neviděl. Byl uložen ve skříni s poháry ve staré klubovně a asi se ztratil při přestavbě loděnice, a to je škoda. Ten článek si ale přečetlo dost lidí ve světě, jak se ukázalo už v létě roku 1960.

kemp-1963.jpg 1963

Začátkem srpna jsme měli schůzi výboru ( já jsem byl tehdy předsedou vodáckého oddílu ), když se na louce pod navigací strhl nezvyklý dopravní ruch. Šel jsem se tam podívat, co se děje. Na louce kroužilo dvanáct automobilů s obytnými přívěsy francouzskou poznávací značkou.

O zjištěné skutečnosti jsem informoval výbor a Pepík Hvězda, tehdy předseda OT mne hned určil jako jazykově kvalifikovaného emisara výboru pro jednání a zjištění, o co vlastně jde. Namítal jsem tehdy, že už je to šest let od mé maturity, kdy jsem naposled promluvil francouzsky a ač byl ve výboru na slovo vzatý frančtinář Ota Emmer, stejně to zůstalo mně. Ota mi pomohl dát dohromady tři věty oficiálního uvítání ( to už se přívěsy stavěly a bylo vidět, že jedou najisto a chtějí tábořit) a já si bláhově myslel, že to těmi třemi větami skončí.Ono to právě ale těmi třemi větami začalo.

Příchozí byli členové „ Autocamping et carravaving club de France„ , zřízeného u jakéhosi závodního klubu továrny Renault. Byla to parta lidí středního věku, ohromě společenských. V klubovně jsme s nimi uspořádali za 10 dní jejich pobytu tři společenské večery.

Na prvním jsme ukazovali fotografie našich řek a doporučovali na co se jet podívat, oni nám na oplátku předvedli na našem epidiaskopu jejich fotografickou všehochuť z toho co měli po ruce.

karavany.jpg

Na druhém večeru jsme udělali ochutnávku švestkových knedlíků ( dva na osobu) a  pivo a naši hosté nám zase dali každému ochutnat náprstek koňaku nebo skleničku vína ze svých vzpomínek na domov. Možná, že to právě nebylo gastronomicky sladěné ale mělo to úspěch. Večírek na rozloučenou byl zpívavý. Něco jsme zazpívali my, pak jsme půjčili kytaru na druhou stranu stolu.

Tato výprava již za táboření zaplatila pevný, výborem odhlasovaný poplatek Kčs 3,-  za osobu a den a byla tedy první návštěvou v našem obchodně vedeném zařízení.

Pak již byly návštěvy cizinců častější. Autocamping byl stále veden podomácku. Navečer jsme ve dvou obešli návštěvníky, nové přivítali, vypsali přihlášku k pobytu, vybrali poplatek. Přihlášky k pobytu od nás tehdy bral jeden nadstrážce stanice VB na konečné stanici elektriky. Nebylo jich ještě tolik a výběr přihlášek spojoval s obchůzkou. Také se tehdy na tábořišti nic nikdy neztratilo, i když kolem stanů zůstávaly často výstavy zajímavých věcí. S každým návštěvníkem jsme při obchůzce denně pohovořili, jazyk se už začínal oblomovat a zvykat na jiné jazyky.

Dokonce jsem jednou řešil i matematický příklad pro dceru jednoho belgického návštěvníka.

Při těchto pravidelných obchůzkách mi pomáhal i můj kolega z kanceláře, který doplňoval mé minimální znalosti angličtiny a vůbec žádné znalosti španělštiny a maďarštiny. S jedním Řekem jsem se  dokonce pokoušel dohodnout latinou – a vyšlo to! Co se člověk už musel naučit, mělo by se přece zhodnotit a zvelebovat.

Samozřejmě, že při takových rozpravách bylo plno legrace a všelijakých zvratů v konverzaci.

To se tak jednou pustil můj starší přítel z kanceláře ( ročník 1921) do rozhovoru s jedním Angličanem. Ten se ve snaze projevit uznání Čechoslovákům, nám vyprávěl o svých nejlepších zkušenostech ze společného života s Čechoslováky, se kterými za války sloužil v britském letectvu. Jako doklad vytáhl z kapsy fotografie. Z jeho letadla byl záběr na sousední Liberátor  z formace, na kterém byl dobře čitelný nápis Tábor. Dalším fotografie byla leteckým snímkem bombardovaného Hamburgu. Tu se můj přítel zarazil a zařval: „Ty syčáku, já byl pod Tebou!  Já tam byl totálně nasazený! “ všechno se pak zapilo sklenicí Whisky.

Mluvíme-li o dřevních dobách autocampu, nelze nevzpomenout našich kustodů, kteří byli stále na místě v bezprostředním styku s lidmi, kterým vůbec nerozuměli. První byl pan Selix. Nelze popsat jeho pantomimický, varovný projev hodinu před zatopením louky vodou, když došel rozkaz k evakuaci louky z dispečinku ve Slapech. Byla sobota večer, všichni jsme byli na vodě a on byl na vše sám. Provedl to brilantně, nepotřeboval slova a měl takový úspěch, že to musel třikráte opakovat, než všichni pochopili, že jde do tuhého a že se nejedná o varietní ochotnické číslo.

A pak od roku 1962 Mařenka Belaninová. Ta prodávala mléko, housky, vejce a hlavně pivo. Odpoledne nebo večer, to bylo hej! Vždycky byl někdo po ruce, aby vysvětlil co chce ten Francouz. ( U ní byl každý cizinec Francouz, protože k nám tehdy jezdili nejčastěji.)

Ale ráno, dopoledne a pak až do příchodu členů! To byla především sama, kterým slovo nerozuměla. A přesto s nimi vyšla. Řídila se jednak očima, jednak zásadou, že čím méně mně kdo rozumí, tím více je třeba na něj křičet. Každý cizinec k ní mohl mít podle jejích předpokladů jen dvě přání: Buď hledá sprchu, to když má přes hlavu ručník, nebo chce pivo, když má v ruce peněženku. Mimo piva užívala ještě jedno „ francouzské“ slovo  „Milch“ ale to jen do 9. 00 hodin. Smůlu měl ten, kdo se umyl a s ručníkem přes ruku k ní přišel a neřekl včas ono „Milch“. Popadla ho s ručníkem, odvedla do pánské šatny, vstrčila pod sprchu a otočila kohoutkem. Jednoho návštěvníka dokonce vykoupala třikráte, než si všimla, že je to tentýž. Jeho námitkám nerozuměla a on měl pořád ten ručník přes ruku.

Prodej piva byl také rituálem, který začínal vždy: „ pivo chceš viď, ty kluku francouzská! “ Vzala pivo, napsala cenu, inkasovala. Pak podala láhev a protože byla poctivec, bylo třeba upozornit na zálohu. To bylo provedeno takto : podanou láhev ihned stáhla k sobě zpátky a vyhrkla ze sebe.

„Flasche  zurük  eine Krone“ . Řada zákazníků tomu nerozuměla. Ti nesmělí ji podávali další korunu, jiní hleděli s nepochopením, proč zaplacenou láhev bere zpět. Mařenka se v tom okamžiku podívala na svou oběť svýma modrýma očima vykřikla: „Rozumíš?“  Hned si ale sama s povzdechem odpověděla: „ Dreck rozumíš! “ Jednalo - li se právě o německy mluvícího cizince, rozuměl teď pouze onomu „ Dreck“ a cpal ji láhev zpět, psal ji cenu na papír s požadavkem navrácení zaplaceného obnosu.

Stalo se také jednou, že Mařenka v období beznaděje, vytočila na telefonu číslo ke mně do práce, sluchátko dala cizinci, který si žádal direktora campu a řekla: „ direktor“ ,  To opakoval cizinec, když se ozvala ústředna Výzkumného ústavu cukrovarnického a hovor putoval k řediteli. Ten se pak divil co to má za přidruženou výrobu, o které do té doby nevěděl.

untitled-3.jpg  Sláva Bouček 

Telefon byl v jejích rukou vůbec dost nebezpečný. Dokázala za mnou předisponovat telefonický hovor z Paříže přes mezinárodní ústřednu až do kasáren v Týně nad Vltavou, kde jsem byl na vojenském cvičení.  Protože jsem neuměl vysvětlit, jak mě Pařížané vyhmátli u toho telefonu, co se zde točí klikou, měl jsem z toho vyšetřování, které prodloužilo mé cvičení o tři dny.

Nevím to už dnes přesně ale myslím, že to bylo asi v roce 1963, kdy návštěvnost campu přerostla možnosti vedení tohoto podniku z pozice tábornické výpomoci. Koupili jsme maringotku, zřídili ji jako recepci, postavili jakési dřevěné stany, kterým jsme nadšeně říkali chatičky nebo přiléhavěji teletníky, do recepce jsme posadili recepční, přijali celostátní ceník s předpisy a byli jsme zařazeni jako autocamping kategorie A.

A byl konec zábavy, konec všech lidských kontaktů, styk jen přes pult.

Ze mě se stal kontrolor, vedoucí recepčních a uklízečky paní Pružinové, na kterou také nelze zapomenout. Tu a tam se objevili staří hosté, kteří se k nám vraceli a společně s nimi jsem nejednou vzpomínal jaké to bylo v těch začátcích, kdy Mařenka Belaninová  sprchovala.

Staral jsem se o autocamping až do roku, kdy přestal pracovat a odešel do funkcionářského důchodu Eda Jírů. Do té doby mne vystřídala řada recepčních a byly to opravdu výjimky, kdybych měl hledat ty, kteří nezvládli letní příjezdové nápory s bravurou, i když obrat hostí za den vysoko překročil obrat největších pražských hotelů s mnohonásobně početnějším personálem.  Nikdy se za mého působení v našem campu neobjevilo veksláctví, devizové přestupky nebo podobné věci, které se čas od času objevují v zařízeních podobného charakteru.

A především za to bych chtěl poděkovat  všem, kdo se mnou tenkráte spolupracovali.