Jdi na obsah Jdi na menu

WALSCHABAUDE

3. 3. 2016

Vlašské boudy jsou popisovány jako luční enkláva. Na můj dotaz o vzniku názvu mi etnolog Krkonošského muzea ve Vrchlabí Libor Dušek odpověděl takto:

Název je s největší pravděpodobně odvozen od Vlachů (resp. Valonů, něm. Wallen, Wahlen), prospektorů z Itálie, z oblasti Benátska. Tito hledači kovů a vzácných rud na území Krkonoš působili snad již od 14. století, spíše ale v 15. a zkraje 16. století, podobně jako v ostatních evropských pohořích. Pravděpodobně se tu nikdy neusídlili, jen přišli a zase odešli. Není však vyloučené (ale zároveň dost nepravděpodobné), že jich tu několik zůstalo a usadili se. V tomto ohledu je nutné zmínit pozdější kolonizaci Krkonoš z poloviny 16. stol., kdy do hor přišli lidé z Alpské oblasti, mj. i Jižního Tyrolska (území na severu Itálie/jihu Rakouska, kde se tou dobou mluvilo a doposud mluví německy), které historicky více či méně pod Benátsko spadalo. V německém slezském krkonošském nářečí se Wahlen přetvořilo, chcete-li zkomolilo, na Walscha a odtud tedy název Walschabauden-Vlašské boudy, Čechy zkomoleno na Valšovky, resp. Vlašské boudy.

 
img008a.jpg

  

Nejlepší místa pro stavbu chalup si vybrala rodina Gleissnerů, toto příjmení najdeme na všech třech velkých valšovských boudách. Obyvatelé se živili hlavně zpracováním mléka a prací v lese. Jak se začali na kopcích objevovat první turisté, němečtí koncem 19. století a po vzniku ČR i čeští, místní rychle našli novou možnost příjmů v jejich ubytování.

Ta „naše“ chalupa je v dnešní podobě postavena na původním srubu starém přes 200 let, ještě někdy za Josefa II. Dispozice byla původně velká asi jako chalupa Vaška Zimy, jen zrcadlově obrácená. S přicházejícími turisty Pan Gleissner investoval do ubytovací kapacity. Ve 30. letech minulého století majitel zvedl střechu a přistavěl hostinské pokoje. Chtěl je mít luxusní, takže se v nich topilo v kachlových kamnech obsluhovaných z chodby. Na tu dobu a polohu zvolil poměrně velká okna. /Ta na šestce a pětce jsme při rekonstrukci zmenšili, protože v místnostech byla zima./ Na stěnách a na stropě byly vápenné omítky naházené na rákosu. To samo o sobě byla známka kvality, protože všechen materiál musel dovážet z dálky, hlavně kopaný písek. Takto měl dokončeny místnosti – naše dnešní značení: 5, 6 a 7. Osmička nebyla uvnitř dokončena, ale okna s tím počítala. Devítka neexistovala vůbec a byl to seník bez okna.

img053.jpg

Rodinný podnik tak mohl prodávat své mléčné výrobky přímo ubytovaným turistům. Gleissnerovi měli 4 děti. Nejstarší byl Alfréd (1922). Otec pochopil po výsledku 1. světové války, že se musí orientovat na českou klientelu a proto poslal Alfréda do české školy do Náchoda. Pak měli ještě 2 dcery, Ludmilu a Edel. Nejmladší syn Alfonz se narodil v roce 1932.

Po Mnichovu přišla nejdříve euforie, ale pak nastalo zklamání. Hitler českým Němcům autonomii nedal a ihned začaly platit říšské zákony. S přípravou na válku se vytvářela pracovní místa v Německu a z Krkonoš odcházeli učitelé i lékaři na lepší místa. To nakonec stálo rodiče Gleissnerovi život, zemřeli za války z nedostatku lékařské péče.

V roce 1940 Alfred narukoval a válčil v Rommelově armádě v Africe. Po zranění a ústupu do Itálie zůstal v armádě beze zbraně a pracoval v dolech v Žacléři, kde byl do konce války.  Uvědomil si, že ho čeká konflikt s českým obyvatelstvem a dobrovolně se přihlásil do odsunu. Odešel rovnou ze zajateckého tábora. Jeho sourozenci odešli také, sice nemuseli, jako rodiny z vysokohorských chalup. Ale byli mladí a asi si netroufli sami hospodařit. Rukou osudu ale skončili v NDR. Alfred žil potom v pohoří Hunsruk v okolí městečka Trevír. Živil se jako tesař a ještě ve vysokém věku pracoval na rekonstrukcích historických domů (Pamatuji si na jeho větu na Valšovkách v 80. letech: „Je, vy tady mate motorova pilka, ja mít dvě motorova pilka“. A my jsme tomu nářadí říkali „česky“ mafl.)

Alfred nelitoval svého odchodu z místa, kde prožil čtvrtinu života. Mohl se uživit snáze než v 1000 metrech nad mořem. V rozbitém poválečném Německu měl dostatek práce a za Valšovky dostal náhradu od Spolkové vlády, takže mohl podporovat i své sourozence na Východě.

V 80. letech jezdil ke své tetě Hamplové a vždy se zastavil na Valšovkách. Oceňoval, že se o chalupu staráme a že nespadla jako některé jiné. Zemřel na konci 90. let.

img032.jpg

Na fotce stojí před chalupou její majitel p. Gleissner.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář